Jak se bojuje o moc v „Luganské lidové republice“

 Jisté je, že tyto útvary, žijící z pozdně sovětských až postsovětských iluzí, očekávání většiny svých původních vyznavačů nesplnily. Jiné je to v případě těch, kdo z „republik“ tyjí.

Do nedávna se zdálo, že přes všechny vnitřní konflikty v okupované části Donbasu se u moci dokážou udržet místní „prezidenti“ Zacharčenko a Plotnickij. Poslední dny přicházejí z Luhansku zprávy, které tuto představu zpochybňují v případě Igora Plotnického, zvaného Žába – na fotografii ho máme i s jeho „ministrem vnitra“ Igorem Kornětem a jistě uhodnete, kdo z nich je Žába. Nyní se oba prudce střetli – možná na život a na smrt. Oba spolu „vládli“ přes tři roky. Je příznačné, že Kornět nastoupil svůj úřad 26. srpna 2014 – právě v době, kdy začala přímá vojenská invaze Ruska na východ Ukrajiny.

O Kornětovi lze zjistit, že se narodil jako syn důstojníka sovětské armády v roce 1973. V šestnácti letech absolvoval školu pod záhadnou ruskou zkratkou GSCG ve východoněmeckém městě Halle. Byl tedy dočasným hostem Honneckerovy NDR ve stejné době jako starší a zkušenější Putin. Před nastoupením svého vnitřně-humánního úkolu v „Luganské lidové republice“ (LNR) sloužil v bezpečnostním aparátu Ukrajiny, kterou v rozhodné chvíli zřejmě bez váhání zradil.

Plotnickij Korněta odvolal, ač se za něj postavili pracovníci jeho „ministerstva“, a na jeho místo jmenoval loajálního Vladimíra Čerkova. Ten si ale ministrování podle všeho neužije, protože jeho předchůdce se rozhodl funkci neopustit a ukázal, že má dost sil. Neváhal obsadit „prokuraturu LNR“, aby si pojistil svou beztrestnost. V jeho úsilí ho zjevně podpořilo i „ministerstvo státní bezpečnosti“, připomínající stalinské tradice a úřadující v Sovětské ulici pod vedením méně známého Leonida Pasečnika. To pro změnu zjistilo, že bývalý „premiér LNR“ Cypkalov se při pobytu ve vazbě v roce 2016 vlastně neoběsil, ale zemřel na následky mučení – samozřejmě to má být přičteno na vrub Plotnickému.

   
O postoji premiéra „Luganské lidové republiky“ (sídlí na náměstí Hrdinů Velké vlastenecké války) Sergeje Kozlova se neví. „Vláda“ jako celek se tváří, že se nic neděje. Na jejich stránkách se dočteme o novém uměleckém programu, který pod názvem „My jsme Slované“ připravil Soubor písní a tanců Razdolje, a dále o organizovaném sběru hraček a knih pro dětské domovy. Však ono to zítra nebo pozítří nějak dopadne – v Moskvě se mezi sebou dohodnou a stanoví, jak situaci vyřešit – bude to ale popsáno jako rozhodnutí „lidu LNR“.

Do situace je zamícháno také „ministerstvo státní bezpečnosti“ sousední Doněcké lidové republiky“, které pomáhá „ministrovi vnitra“ sesterského „státu“ spolu s vojenskými oddíly ze „Zacharčenkostánu“ i s čistě ruskými vojáky. Zacharčenko by asi nebyl proti rozšíření svého „státu“, byl by to zhruba jeden a půl milionu obyvatel navíc a to se počítá… Byl by ještě mocnějším „prezidentem“ a mohl by ždímat v podstatně větším rozsahu než dosud.

Vše zatím skončilo jakoby do ztracena poněkud tajemným odjezdem Igora Plotnického na moskevský kobereček. Možná zůstane ve funkci, možná ne. Třeba se i on za nějaký čas oběsí nebo sejde ze světa jinak – v „Luganské lidové republice“ se může stát cokoli. Popsaný totální galimatyáš je dostatečným svědectvím o poměrech v odtržené části Ukrajiny. Situace je na jedné straně hrozivá, na druhé do jisté míry komická. V Luhansku chce každý něco udělat pro vlast a přitom samozřejmě pro sebe, podstatnější je ale to, že všichni tamní „vlasť imuščije“ jsou dušeni ve vlastní šťávě kuchařem, který je úplně odjinud, vaří podle vlastních receptů a rozhodne až na poslední chvíli, čím pokrm přikoření. Lid „Luganské lidové republiky“, který je podle jména „republiky“ i její „ústavy“ nositelem veškeré moci, je zcela mimo.

(boz)

Zdroj https://www.myaukrajina.cz/node/395